Proč jsem zaměnila bikiny za nikáb

Jsem Američanka a narodila jsem se v prosperující části Ameriky. Když jsem vyrůstala, tak jsem podobně jako mé kamarádky, toužila po úžasném životě ve velkoměstě. Po čase jsem se přestěhovala na Floridu and pak na Jižní pláž u Miami, která je jako stvořená pro ty, kteří si chtějí užívat života plnými doušky. Chovala jsem se jako každá jiná dívka na Západě. Velkou pozornost jsem věnovala svému vzhledu a nic mi nemohlo zvednout sebevědomí víc než zájem, který jsem takto vyvolávala. Cvičila jsem často a hodně, dokonce jsem se stala osobní trenérkou. Koupila jsem si nádherný dům na pobřeží, s radostí a pravidelně jsem chodila na pláž v bikinách a vůbec jsem měla pocit, že žiji "stylově a na úrovni".


Léta utíkala a já jsem si začala uvědomovat, že čím více jsem se snažila být jako žena atraktivní a tím naplnit své osobní štěstí, tím méně spokojená a šťastná jsem byla. Stala jsem se otrokem módních trendů a otrokem sebe sama ve své posedlosti po dokonalém vzhledu.


Rozdíl mezi způsobem, jakým jsem žila a životní spokojeností narůstal a já jsem si svůj neklid léčila alkoholem a večírky, někdy meditacemi a zajímala jsem se také o alternativní náboženství. Ale bylo to zbytečné. Nakonec jsem zjistila, že tohle všechno pouze dokázalo utlumit mou bolest, ale neposkytovalo efektivní řešení mého problému.


A pak přišlo 11. září 2001. Všeobecné kritizování Islámu, islámských hodnot a kultury, které se ozývalo ze všech stran a také neblaze proslulé vyhlášení "nové kampaně" způsobily, že jsem začala registrovat a sledovat, co to vlastně Islám je. Až do té doby jsem s Islámem spojovala pouze ženy v hábitech, ušlápnuté a týrané svými manžely, harémy a terorismus.


Jako feministická bojovnice za svobodu a aktivistka propagující lepší svět pro všechny, jsem se setkala s jinou aktivistkou, která už byla v procesu zajišťování několika reforem a změn za spravedlnost pro všechny bez rozdílu. Začala jsem se účastnit rozjetých kampaní mé nové kolegyně, mezi které patřila i volební reforma, občanská práva a další. Jenže teď můj nový aktivismus nabral zcela jiných rozměrů.


Místo toho, abych podporovala spravedlnost pouze pro pár vybraných skupin, jsem zjistila, že ideály, jako je spravedlnost, svoboda a respekt, jsou stejné pro všechny na celém světě a že mé osobní hodnoty a hodnoty ostatních si neodporují. Poprvé za celý svůj život jsem si uvědomila, co to vlastně znamená, že všichni lidé jsou stvořeni k rovnoprávnosti a hlavně jsem pochopila, že k tomu, aby člověk mohl vidět svět jako jeden celek a vnímat jeho soulad, je zapotřebí víry.


Jednoho dne se mi dostala do ruky kopie Svatého Koránu #173# knihy, která je v západním světě zcela běžně portrétována negativně. Zpočátku mě hlavně zaujal styl a pojetí, jakým je Korán napsán. Později jsem pak byla unesena způsobem, jakým je v něm pojednáváno o životě, stvoření, existenci a vztahu mezi Svořitelem a jeho stvořením. Korán hluboce oslovil mé srdce i duši a nepotřebovala jsem k jeho pochopení žádného tlumočníka ani duchovního.


A nakonec přišla má chvilka pravdy: má nová role aktivistky, která mě osobně tak naplňovala, byla vlastně počátkem nové epochy mého života: života Muslimky ve víře zvané Islám, s pokojem v srdci a poklidnou duší.


Koupila jsem si nádherné dlouhé šaty a šátek, jaké nosí muslimky a kráčela jsem stejnými ulicemi a kolem stejných domů, jako před pár dny v kraťasech, bikinách a v "elegantních" krátkých kostýmcích. Přestože lidé, obličeje i obchody byly stejné jako vždy, sama v sobě jsem zaznamenala obrovskou změnu: takový klid v duši jsem ještě nepoznala a nikdy jsem se jako žena necítila tak dobře. Měla jsem pocit, jakoby ze mně spadly okovy a já byla konečně volná. Těšily mně pohledy lidí, překvapené a zvědavé, a jak vzdálené byly od pohledů "lovců na lovu", které jsem dříve tak vyhledávala. Náhle jakoby všechna tíha z mých ramen spadla. Konečně jsem mohla překonat nutkání trávit všechen svůj čas nakupováním, česáním, malováním a věčným cvičením. Konečně jsem byla svobodná.


Se svým hidžábem (volné a zakrývající oblečení muslimské ženy) jsem byla spokojená, ale hodně mě zajímal nikáb (rouška zakrývající celý obličej kromě očí), protože jsem potkávala stále více a více muslimek, které ho měly. Po svém konvertování k Islámu jsem se vdala, a tak jsem se ptala také svého manžela, co si myslí o nikábu on, jestli si ho mám nasadit anebo mám nosit jen hidžáb. Odpověděl mi prostě, že hidžáb je povinný ale nikáb ne. V té době se můj hidžáb skládal ze šátku, který mi zakrýval vlasy a dlouhých volných šatů, kterým se říká abája.


Uběhl další rok a půl a já jsem řekla manželovi, že bych chtěla nosit nikáb. Zdůvodnila jsem to tím, že by to Bohu, Stvořiteli, bylo milejší a tím, že bych byla zdrženlivější a cudnější a že by se tím zvýšil můj pocit klidu a míru. Manžel mé rozhodnutí podpořil a šli jsme spolu koupit isdál, volné černé šaty, které ženu zakryjí od hlavy až k patě a nikáb, který zakryje celou hlavu a obličej, kromě očí.


Brzy poté se ve zprávách začali objevovat politikové, duchovní z Vatikánu a zastánci lidských práv a svobod, poukazující na to, jak je nikáb i hidžáb utiskující a omezující, že brání ženám v jejich začlenění do společnosti, a nedávno jej dokonce jeden egyptský státní činitel označil jako "znamení úpadku".


Přístup západních vládních mocností a pochybných organizací za lidská práva považuji za nehorázně pokrytecký. Na jedné straně "hájí" práva žen, když některé vlády nastolí, co ženy mohou či nemohou nosit v té které zemi, a na druhé straně "nevidí", když jsou ženám upírána jejich práva na vzdělání a práci jen proto, že se rozhodly uplatnit své právo mít či nemít hidžáb či nikáb. V dnešní době ženy, nosící hidžáb či nikáb, musí čelit mnoha omezením co se týká práce a vzdělávání a ne jenom v totalitních režimech jako je v Tunisu, Maroku či Egyptě, ale také v demokratických zemích jako je Francie, Holandsko a Velká Británie.


I dnes jsem stále feministkou, ale muslimskou feministkou, která vyzývá muslimské ženy, aby nezapomínaly na svou povinnost podporovat svého manžela, aby byl dobrým muslimem. Aby vychovávaly své děti jako čestné a poctivé muslimy, kteří se znovu stanou světlem pro celé lidstvo. Aby přikazovaly dobro, dobro celkově, a zakazovaly vše špatné. Aby mluvily pravdu a nebály se vystoupit proti lžím a špatnostem. Aby bojovaly za naše právo nosit nikáb i hidžáb a tímto se přiblížit k Bohu způsobem, kterým chceme. Také je velmi důležité vysvětlit ostatním ženám, které se nikdy blíže s hidžábem a nikábem nesetkaly, co pro nás tyto dvě věci znamenají a proč jsou nám tak drahé.


Většina žen, které znám a které nosí nikáb, jsou konvertky ze Západu. Některé z nich ani ještě nejsou vdané. Jiné nosí nikáb navzdory nepříjemnostem v rodině nebo v blízkém okolí. Jedna věc, kterou mají všichni lidé společnou, je svobodná volba každého člověka. A nikdo z nás se tohoto práva vzdát nehodlá.


Sara Bokker je bývalá herečka a modelka. V současné době je aktivistkou a působí jako ředitelka pro komunikaci v Pochodu za Spravedlnost (The March for Justice) a je spoluzakladatelkou Globální Sesterské Sítě (The Global Sister's Network.