"Změřte si teplotu," zazní nemocničním pokojem. Je něco před šestou ranní a všechny pacientky vypadají stejně hrozně. Noční košile s potiskem zvířátek, nepřítomný výraz a místo šperků je zdobí teploměry nebo různé hadičky. Říkám si, že nemůže být hůř.
Po chodbě se plouží rozespalé postavy, které snad kdysi měly normální povolání, teď se dělí o dvě toalety a sprchy. Není divu, že občas chybí toaletní papír nebo ve sprše plavou vlasy a jiné pozůstatky lidí. Snažím se to všechno nevnímat, byť jsem jednou z těch postav. Na pár dní jsem se stala pacientkou velké nemocnice a můj svět se zmenšil na oprýskanou postel.
Normálně je mi nepříjemné nosit vyzývavé oblečení a tady jsou všechny intimní detaily mého těla věcí veřejnou. Spoustu cizích lidí najednou o mě ví víc než mí nejbližší. Připadám si jaksi nevhodně a naze, často doslova. Jsem "ta paní číslo 2 z dvojky." Ponižuje mě to samo o sobě.
"Běž se podívat na ty dvě na šestce, vypadají pěkně opile," vlítne za kolegyní do našeho pokoje sestra. Neklepá, jen se škodolibě usmívá a zase zmizí. Mám vztek. "Ty dvě" jsou totiž pacientky těsně před operací. Ačkoliv mi z břicha koukají bolestivé drátky a potřebuji sedativa ke klidnému spánku, nejsem přece vzduch, ale člověk očekávající obyčejné slušné chování.
Byť ležím v obrovské a renomované nemocnici pyšnící se kvalitou své péče, je pro sestry zcela běžné jen tak vstoupit do zbytku soukromí pacientek bez zaklepání. Nechápu, vztekám se, ale jen do chvíle než bolesti vše přehluší. Dostanu zklidňující léky a opět usínám. Jen ten ponižující pocit zůstal.
Po chodbě se plouží rozespalé postavy, které snad kdysi měly normální povolání, teď se dělí o dvě toalety a sprchy. Není divu, že občas chybí toaletní papír nebo ve sprše plavou vlasy a jiné pozůstatky lidí. Snažím se to všechno nevnímat, byť jsem jednou z těch postav. Na pár dní jsem se stala pacientkou velké nemocnice a můj svět se zmenšil na oprýskanou postel. Normálně je mi nepříjemné nosit vyzývavé oblečení a tady jsou všechny intimní detaily mého těla věcí veřejnou. Spoustu cizích lidí najednou o mě ví víc než mí nejbližší. Připadám si jaksi nevhodně a naze, často doslova. Jsem "ta paní číslo 2 z dvojky." Ponižuje mě to samo o sobě.
"Běž se podívat na ty dvě na šestce, vypadají pěkně opile," vlítne za kolegyní do našeho pokoje sestra. Neklepá, jen se škodolibě usmívá a zase zmizí. Mám vztek. "Ty dvě" jsou totiž pacientky těsně před operací. Ačkoliv mi z břicha koukají bolestivé drátky a potřebuji sedativa ke klidnému spánku, nejsem přece vzduch, ale člověk očekávající obyčejné slušné chování.
Byť ležím v obrovské a renomované nemocnici pyšnící se kvalitou své péče, je pro sestry zcela běžné jen tak vstoupit do zbytku soukromí pacientek bez zaklepání. Nechápu, vztekám se, ale jen do chvíle než bolesti vše přehluší. Dostanu zklidňující léky a opět usínám. Jen ten ponižující pocit zůstal.
